Dopis bez adresy, údržba silnic na Islandu a vnučky

28. června 2016 v 21:47 | Lucie
Dnešní článek bude takovou změtí různých informací, ale doufám, že i tak pro vás bude zajímavý.


Začala bych fotografií jednoho slavného dopisu, který na Island poslal neznámý turista. V tomhle článku, odkud mám i fotku, se dočtete, že navzdory tomu, že na obálce nebyla žádná adresa, dopis byl díky skvělému popisu místa doručen svým adresátům. Jak vidíte, odesílatel napsal pouze následující informace: země: Island, město: Búðardalur, jméno: farma s koňmi, kde žije islandsko-dánský pár a 3 děti a mnoho ovcí. Vpravo dole je ještě napsáno, že žena z Dánska pracuje v supermarketu v Búðardaluru, a následuje poděkování. Vlevo můžete vidět mapku, kde červeně je označena farma, kam má být dopis doručen.


Turista, který tento dopis odeslal, prý řekl, že jestli bude doručen, je to jenom další ukázka toho, že na Islandu je všechno možné :)



Nedávno jsem zvenku zaslechla podivné pípání, jako když couvá autobus, tak jsem se šla hned podívat, co se děje. Nejdřív jsem si myslela, že to budou popeláři. Byla jsem zvědavá, jak nakládají s odpadem. Je to tady totiž dost zvláštně udělané. Jedna popelnice je na směsný odpad a druhá větší je na všechno ostatní, ale hází se to tam oddělené v pytlích. Takže máte pytel s plasty, pytel se sklem atd. Sig mi říkala, že pochybuje, že se ten odpad někde třídí, ale já neztrácím svoji možná naivní představu, že tomu tak je. Každopádně mnohem líp se tomu věří v ČR, kde jasně vidíte, že jedno auto nakládá jenom plasty, druhé jenom sklo apod. Tady zřejmě přijede vůz a vyklopí na korbu všechno najednou a chudáci případní dělníci na třídicí lince, kteří se tím musí probírat.


Nicméně popeláři to nebyli, spatřila jsem tohle monstrum.



Jednou ročně prý přijedou dělníci, aby zpevnili kamenitou cestu, která k nám (a dalším dvěma adresám) vede. Ještě jsem se nedostala k tomu, proč na Islandu nepoužívají asfalt, ale nejspíš je to kvůli zemětřesením. Ze stejného důvodu staví domy hlavně z betonu. O cestu se po zbytek roku prý stará soused, který má traktor, bagr a spoustu dalších (i nepojízdných) vozidel na své zahradě. Jinak ale mí zaměstnavatelé o sousedovi moc hezky nemluví, protože je na ně prý naštvaný za to, že mu vyfoukli zdejší guesthouse. Prý ho chtěl taky koupit, ale nenabídnul dostatečně vysokou částku. Jednou také prý pálil trávu na vedlejší louce a oheň byl vysoký jak dvoupatrový dům, a tak se Ol rozhodl, že zavolá hasiče. Plameny mezitím spálily kořeny okolních stromů a ty se pak musely pokácet. Soused se kvůli hasičům naštval a na oplátku přistavil co nejblíž guesthousu takovou starou rezavou rachotinu. Asi si myslel, že tím Ola a Sig potrestá, ale turistům se tenhle starý náklaďák docela líbí a s oblibou si ho fotí. Jeden Rus se mě i ptal, jestli může k vyfocení použít drona :)


Bagru, který odhrnoval kamení a uhlazoval cestu, pomáhala ještě cisterna. Vlevo vykukuje ten sousedův rezatý náklaďák, jak jsem o něm mluvila, a vpravo je jedna z mnoha škodovek, kterou si během pobytu na Islandu půjčili nějací hosté.



Vyfotila jsem si také naši předsíň, když jsme měli doslova narváno :)



Hosti se někdy diví, že se musejí vyzouvat, protože ne ve všech zemích je to pravidlem, ale nás Čechy to nepřekvapí. Zrovna teď tady ale máme Američany z okolí Los Angeles, ze kterých teda vůbec nejsem nadšená. Jsou věčně s něčím nespokojení, ačkoli si zaplatili ten nejlepší a největší pokoj s balkonem, a boty si zouvají, jenom když se jim zrovna chce, takže za nimi chodím s lopatkou a smetáčkem a zametám nedávno vytřenou podlahu. Už jsem z nich trochu naštvaná, ale naštěstí zítra zmizí.

V průběhu psaní tohohle článku přijeli další hosté z Francie. V porovnání s nimi se mi i ti Američané zdají vlastně milí. Pán [Mišel] se začal rozčilovat, že pokoj, do kterého jsem ho zavedla, je moc malý a že se jim tam nevejdou ani kufry. Pořád upažoval a říkal, že ten pokoj je široký dva metry a že to není pokoj pro dvě osoby, nýbrž pro jednu! Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Nejradši bych mu řekla, že si zaplatil ten nejlevnější pokoj, tak co jako chce, ale to samozřejmě nemůžu. Volala jsem tedy Olovi (jsou dneska v Reykjavíku, takže mám příjem hostů na starost já) a ten mi řekl, že nejlepší asi bude, když hosté počkají na něj a on jim to pak vysvětlí. Tak jsem na to sama zvědavá. Já jsem jim akorát nabídla luxusnější a větší pokoj, který je o tisícovku dražší, ale o tom, že by něco dopláceli, nechtěli ani slyšet.

Než se mi podařilo tenhle článek dopsat, dorazil Ol a Sig a (ne)milým Francouzům dali větší pokoj s tím, že hosti, kteří ho měli mít původně, budou mít ten malý a snad si nebudou stěžovat. No... Uvidíme, až dorazí. Tahle prozatímní řešení jsou na Islandu na denním pořádku, ale já je fakt nesnáším. Zítra nejspíš přestěhujeme pár postelí, takže získáme větší pokoj pro dva navíc, ale stejně pořád zbyde jeden maličký.

Každopádně prozatímně se tady řeší skoro všechno, takže už jsem si trochu zvykla a ani mě to už nerozčiluje, jenom mi to trochu vadí :)

Tak například čas od času přijede Olův syn s dcerkami a přespávají v jednom pokoji v suterénu, který ale vůbec není dokončený. Sig dělá všechno sama, takže to docela trvá. Ol si pořád myslí, že ten pokoj můžeme pronajímat i normálním hostům, ale já si myslím, že není moc vhodný ani pro jeho syna. Pořád tam smrdí barva a ředidlo, do toho je tam neuklizeno, protože já tam rozhodně v průběhu prací uklízet nehodlám, a co si budeme povídat, dvě malé holky tam udělají ještě větší nepořádek, než Sig při práci.

Holky tady byly i tenhle víkend a já jsem se rozhodla, že je vezmu na procházku. Mám pár fotek, kde jim nejsou ani vidět obličeje, tak určitě neporuším žádné soukromí, když vám jednu ukážu.


Jedné holčičce je 7 a druhé 6 a rády se chlubí tím, že mají dva táty :)



Vzala jsem je k řece, kde je písečná pláž a vypadá to tam jako u moře. Byly nadšené, ale cesta tam jim připadala moc dlouhá (je to asi 2 kilometry). Nejsou asi moc zvyklé někam chodit. Jako hodně dětí téhle doby spíš sedí u počítače a sledujou animovaná videa na youtube. Každopádně se docela vyblbly, ráchaly se ve vodě a pak v písku, takže byly celé od bláta a já jsem to pak musela prát :) Ale stálo to za to, ačkoli se musím přiznat, že mám mnohem radši, když je dům prázdnější a já mám tím pádem míň práce.

Z těch milionů postelí už mi hrabe. Zkusila jsem si spočítat, kolik jich tady tak za svůj pracovní pobyt převleču, a došla jsem k následujícím číslům. Ve Velliru, kde jsem byla přes měsíc, to byla zhruba tisícovka postelí. Tady ve Hvítá to za necelé čtyři měsíce dělá přes 2000 postelí! Nedivte se mi, že mi z toho někdy hrabe. A od té doby, co jsem si to takhle spočítala, z toho šílím ještě víc :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 28. června 2016 v 22:39 | Reagovat

Postel sem, postel tam, všude kam se podívám. :-P  :D  :D  :D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. června 2016 v 6:55 | Reagovat

Tak při výpočtu počtu postelí trochu podváděj, aby ti to vyšlo míň a nebyla to taková depka. Anebo použij analogii osvědčeného příměru z houbařského atlasu o jedovatosti muchomůrky zelené a řekni si, žes ustlala "tolik postelí, že seřazeny za sebou, vytvořily by řadu 5 km dlouhou, podél které byste pochodovali 1 hodinu vojenským krokem". No a co to je hodina času proti majestátu věčnosti! :-)

3 Alka Alka | 29. června 2016 v 8:30 | Reagovat

Ta adresa turisty mi připomněla jedno mé blahopřání od spolužáka k sňatku - sice tam bylo mé jméno a příjmení a město (to ještě nebyla PSČ), leč zbytek adresy byl "zhruba někde pod konečnou tramvaje". Jak vidno, rovněž jsem obdržela a dokonce včas. :-)

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 29. června 2016 v 8:46 | Reagovat

Já když ty tvoje stesky čtu, tak si připadám konečně líp. Protože naprosto stejné problémy se řeší skoro pořád i tady. Navíc momentálně mám na krku jak celý penzion (no na rozdíl od tebe jen 12 postelí) ale i každodenní večerní ponocování (už druhý týden) s partou natěračů sloupů vysokého napětí pro které je zřejmě noc druhý den a tak se dostávám do postele zhruba kolem půl druhé. A to je otevřeno ofiko do 22:00. Už se modlím za to aby se navrátili do lůn rodin. :-!

5 Miloš Miloš | Web | 29. června 2016 v 21:27 | Reagovat

"Tady ve Hvítá to za necelé čtyři měsíce " - mně přijde, že jsi ještě nedávno psala o Sebě a je to tak tři týdny.
Ten čas letí.

Dohadovat se s nespokojenými hosty musí být pěkně nepříjemné. Takovou práci ti nezávidím a ani majitelům, i když ti si alespoň víc vydělají.

6 Lucie Lucie | E-mail | Web | 29. června 2016 v 23:41 | Reagovat

[5]: Já jsem ty postele ve Hvítá spočetla za celej pobyt (do konce srpna) :) Ale i tak už jsem tady měsíc a půl.

[4]: Tak to jsem ráda, že si díky tomu připadáš líp :D Ti dělníci tráví noci po práci v hospodě?

[3]: To se nám nestane, nás si najdou na Facebooku :/ Holt už takový hezký příběhy nezažijeme.

[2]: :-(  :D Dík, fakt výborná rada.

[1]: :-|  :-D

7 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 7. července 2016 v 22:20 | Reagovat

Tak to mi neříkej, že když došel tenhle dopis, tak že by nedošel ten pohled pro nás s tou adresou co jsem ti psala původně?:)

Každopádně už ho máme na ledničce a děkujeme moc! Píšu to veřejně, aby nám ho každý mohl závidět!:)

8 Lucie Lucie | E-mail | Web | 8. července 2016 v 0:54 | Reagovat

[7]: Adresa byla v pohodě, ale oslovení se mi nelíbilo! :D A jinak tady šlo o to, že to řešila islandská pósturinn ;) Ta naše pošta česká by to podle mě nedala :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.