Let na Island

12. dubna 2016 v 1:01 | Lucie
Jak to tak bývá, když něco děláte poprvé, jste nervózní. I já jsem byla nervózní, a to kvůli letu. Ačkoli jsem byla na různých místech Evropy, nikdy jsem neletěla letadlem. Ne že bych se bála samotného letu, ale spíš jsem netušila, jak to vlastně na letišti chodí. Mám ráda ve všem jasno, takže tahle nejistota nebyla příjemná. Naštěstí se ukázalo, že příjemní lidé se najdou všude.


Na letišti v Praze mi tedy pomohla jedna z obsluhujících u přepážek. Byla sympatická a ráda mi vysvětlila, jak to vlastně probíhá se zavazadly. Ještě před odevzdáním kufru jsem si ho tedy převážila, zjistila, že má 24,4 kg, což už by mi neuznali, takže jsem váhu snížila na max. 23,9 kg a hned jsem byla klidnější. Taky s příručním zavazadlem to nebylo tak horké, jak jsem se bála, takže i když limit byl 8 kg, vzali mi v pohodě váhu přes 10 kg a rozměry nepřeměřovali.


Když jsem se rozloučila s tátou, který mě na letiště odvezl, a když jsem se zbavila těžkého kufru, šla jsem na bezpečnostní kontrolu. Pozorně jsem sledovala lidi ve frontě přede mnou, protože jsem neměla nejmenší tušení, co mám dělat. Nakonec jsem pochopila, že je třeba z příručního zavazadla vyndat veškerou elektroniku, sundat si kovové věci a vyprázdnit kapsy. Tekutiny do určitého množství (100 ml) musejí být v uzavíratelném sáčku. V Praze je neměli, ale v Kodani, kde jsem přestupovala na další let, je rozdávali na potkání. Jako správný Čech jsem si řekla, že bych si jich nejradši pár vzala jen tak, protože se neztratí, že jo, ale odolala jsem :D Očekávala jsem, že si budu muset sundat i náušnice a prstýnky, ale kupodivu to po mně nikdo nechtěl. Prošla jsem bránou, ta zapípala, tak jsem čekala, že se na mě vrhne ochranka, srazí mě k zemi a celou prohledají, ale jenom se na mě usmála slečna v uniformě a řekla: "V pořádku." :) To jsou teda bezpečnostní opatření jak blázen.

Na odlet se čeká v takové "čekárně", netuším, jak se tomu říká, asi brána? Z anglického "gate"? Byl odtamtud dobrý výhled na dráhy, tak jsem pozorovala letadla a snažila se nepřipomínat si scénu z filmu Nezvratný osud, kdy jim právě letadlo, vzlétnuvši k oblakům, vybuchlo před očima a okna "čekárny" se po chvíli roztříštila tlakovou vlnou. Vlastně se můžete podívat sami: https://youtu.be/OkPJkLB8YrM A komu se to zalíbilo, tak ještě pár drastických (!) scén přímo z paluby: https://youtu.be/8ATFRQCUC4U Takže... snažila jsem se na tohle nemyslet a spíš jsem se soutředila na to, kdo se mnou vlastně poletí.

Letadlo se vůbec nezaplnilo, sedla jsem si k okénku a dvě sedačky vedle mě zůstaly prázdné. Měla jsem hroznou žízeň, protože jsem si myslela, že když u sebe při kontrole nesmíte mít tekutiny, tak je zřejmě nesmíte brát ani na palubu, ale jak jsem pochopila později, můžete si vzít cokoli, co jste si koupili po bezpečností prohlídce v obchůdcích, kterých je na letišti spoustu. Byla jsem tedy celá šťastná, když přišel stevard se sklenicí vody. Pro jistotu jsem se zeptala, jestli je to zadarmo, protože jsem si nechala peníze v přihrádce v batohu. Trochu mě štvalo, že jsem netušila, na co mám vlastně nárok. V autobusu od Student Agency vám aspoň řeknou, že si můžete zdarma vzít noviny nebo časopisy, jeden horký nápoj atd. Tady stojí letenka několik tisíc a dostanu jednu skleničku vody? Ale nechtěla jsem se ptát jako největší loser: "Co mi ještě dáte zadarmo?" :D Takže jsem to přežila, neuschnula jsem a napila se na letišti v Kodani.


Můj první vzlet byl opravdu super! Nedokázala jsem si vůbec představit, jak rychle se takový kolos, jakým onen Airbus byl, dokáže rozjet (nebo se tomu říká jenom "rolovat"?). Takové zrychlení se jen tak nezažije. Ani bych si nevšimla, že už jsme vzlétli, kdybych se nedívala z okna ven. Pilot byl asi zkušený a měl dobré podmínky. Představuju si to totiž jako ve filmech, rozumíte, kdy se polovině lidí při odlepení z povrchu země udělá špatně, další polovina nadšeně tleská a všichni jsou hrozně u vytržení. Ve skutečnosti se nikdo nepozastavil nad tím, že už jsme ve vzduchu, akorát Lucinka jako omámená čuměla na vzdalující se zem a snažila se natáčet (videa už jste mohli vidět v jednom z předchozích článků):


V Kodani jsem se nemusela zabývat vyzvedáváním kufru, s tím jsem se shledala až na islandské půdě. Měla jsem víc než tři hodiny času do dalšího letu, a tak jsem šla posbírat pár kešek v blízkosti letiště. Kdo ví, o co se jedná, chápe, že při téhle hře si člověk dost často připadá jako terorista, ale představte si to u letiště! :D Naštěstí mě nikdo nezatknul, a tudíž jsem opět vyčkávala na další let. Ten z Prahy do Kodaně netrval ani hodinu, tenhle z Kodaně do Keflavíku trval přes hodiny tři a už mě to moc nebavilo. Nejspíš taky proto, že jsem si zapomněla sluchátka, takže jsem nemohla využít možnosti sledovat něco zajímavého na obrazovce tabletu před sebou. Nejspíš se sluchátka dala koupit, ale opět jsem neměla peníze u sebe a nechtěla jsem lézt přes dvě Asiatky, které seděly vedle mě s rouškami na ústech. Stejně jsem většinu času koukala z okna a užívala si krásně modrou oblohu a bílá oblaka.

Na Island nejspíš většinou přiletíte do Keflavíku, kde je mezinárodní letiště. Nevím přesně, jestli něco létá i přímo do Reykjavíku, ale asi to nebude tak časté. Hned po příletu vidíte, že jste najednou na vesnici, a tenhle pocit mě doteď neopustil. Zatímco letiště v Praze i v Kodani byla vcelku velká (jasně, nikdy jsem neviděla JFK), keflavícké letiště působilo spíš jak budova malé školy. I tak bych se tam možná ztratila, protože tam není zrovna moc nápisů v angličtině a islandštině se rozumět nedá. Keflavík je vzdálen od Reykjavíku asi 50 kilometrů, které mě ještě tu noc čekaly...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 12. dubna 2016 v 7:47 | Reagovat

V rámci svého duševního zdraví při cestách bys asi neměla tak koukat na filmy :-D ...  hledat kešky na letištích a okolo může být docela dobrý adrenalin, ale třeba v Americe bych ti to asi moc nedoporučovala, vzhledem k tomu, jak jsou tam policisti silně nekompromisní ..... ;-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. dubna 2016 v 10:31 | Reagovat

Když jsem letěl poprvé do Japonska, bylo zrovna desáté výročí útoku na "dvojčata" v New Yorku, takže jsme dostávali při vstupu na palubu noviny plné velmi inspirujících fotografií :-). Ale vidím, že všechno proběhlo dobře, ty jsi na místě a "vysíláš" jako družice po úspěšném přistání na Marsu. V řídícím centru v Houstonu už pokuřujeme první vítězné doutníky! :-)

3 Alka Alka | E-mail | 12. dubna 2016 v 11:09 | Reagovat

Já pokuřuji první vítězné cígo řkouc: čekárna je čekárna, neb "gate" je až ten vlez a před každým vlezem je prostor na čekání = čekárna. L0tala jsem na kdekterou dovču, takže létám ráda. Leč nikdy jsem nebyla v airbusu pro hafo lidí...
Na jednu dovču jsem letěla v době,kdy se Amíci rozhodli vlítnout do Iránu (nebo kam tam) a na letišti ze mne sundali i boty... :-D
Piš i o počasí, mohu-li prosit. Potažmo až Tě potká polární záře...

4 Akim Akim | E-mail | Web | 12. dubna 2016 v 11:32 | Reagovat

No musel to být zážitek. Hlavně, že jsi doletěla v pořádku. ;-)  :-)  :-)  :-)

5 Lucie Lucie | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 11:58 | Reagovat

[1]: Kešky se musejí hledat všude, když už tam jsi :)

[2]: Cože? :D Tak takový noviny fakt potěší.

[3]: Mně se ten Airbus zase tak velkej nezdál. Po každý straně tři sedačky. To samý pak byl i Boeing z Kodaně. Spíš asi záleží na typu. Čísla si ale nepamatuju.

6 Marie Marie | E-mail | 15. dubna 2016 v 17:34 | Reagovat

Moc hezky napsáno :) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.