Co se jí na Islandu

29. dubna 2016 v 12:21 | Lucie
Co se jí na Islandu? Záleží, kdo jste. Pokud jste turista a chodíte do restaurací, pak jíte hlavně předražené jídlo.


Hned první večer, kdy jsem asi ve čtyři hodiny odpoledne dorazila na místo svého nynějšího působení, jsem už od šesti začala pracovat v kuchyni a na place. Ten večer si večeři objednalo asi 12 lidí a bylo to hektické. Když jsem si představila, že takhle to bude každý večer, byla jsem docela zděšená. Naštěstí to byla jenom výjimka, protože od té doby byl nejvyšší počet lidí u večeře 6. To už je pohodička.

První večer jsem taky měla naivní představu, že to, co Seba vaří turistům, budu jíst i já. Tahle bláhová představa se brzy rozplynula. Nejčastěji se hostům k večeři podává treska, kterou jsem tady za tři týdny ještě neochutnala. Tresky se zde loví ve velkém a vyvážejí se do celého světa. Na úplně prvním historickém znaku Islandu se dokonce treska nacházela, tak důležité ryby to pro tehdejší obyvatelstvo byly.

Co se týče mojí stravy, zase tak pestrá není. Sice mám většinou teplý oběd, ale jinak jím pořád to samé. K snídani i k večeři mám na výběr z tvrdého sýru a šunky, případně si můžu vzít marmeládu. K tomu máslo a to všechno na bílém toustovém chlebu, který už nemůžu ani vidět, což je docela blbé, když mě s ním čekají ještě čtyři měsíce. Také si můžu vzít bílý jogurt, což je spíš podmáslí, které bych v ČR moc nekonzumovala, ale tady jsem za něj vděčná, protože je to příjemná změna. Nejhorší je, že sýr i šunka jsou pořád stejného typu, takže mám dojem, že obojí budu brzy nesnášet. Když ráno přijdu na snídani, nemám chuť vůbec na nic, ačkoli mám hlad jak vlk. Jediné, co se mi zatím nepřejedlo, je jahodová marmeláda, ale počítám s tím, že i tu začnu nenávidět. Pak si ještě můžu vzít pomerančovou marmeládu, ale jsou v ní nastrouhané pomeranče i s kůrou a to mi teda vůbec nechutná.

První dva týdny jsem se měla docela dobře, protože jsem si brala také ovoce. Seba i Einar sice koukali nějak divně, ale mně to přišlo normální, že potřebuju i nějakou svačinu mezi hlavními jídly. Když začaly koukat ještě podivnějš, zeptala jsem se, jestli je to tak v pořádku, a dozvěděla jsem se, že ne. Mám prý nárok na tři jídla denně a cokoli, co chci jíst mezi tím, si mám koupit.

Abyste tomu rozuměli, zaměstnavatelé mi za jídlo a ubytování strhávají z výplaty za každý měsíc 10 tisíc Kč. Seba nezapomněla zmínit, že je to úplně minimální částka a že za pronájem v Reykjavíku bych dala o mnoho víc. To sice asi jo, ale měla bych sprchu a nežila bych mimo civilizaci.

Poté, co jsem se dozvěděla, že si tedy ovoce brát nesmím, se můj jídelníček smrsknul právě na pár výše uvedených jídel. Do obchodu jsem se první dva týdny vůbec nedostala, protože Seba zrovna do nejbližšího města neměla cestu, a tak jsem si ani nic navíc nemohla koupit.

Celé se to dovršilo tím, když jsem jeden den nešla do práce kvůli tomu, že mě bolelo v krku. Netušila jsem, že bude nějaký problém v tom, dojít si pro něco k jídlu v průběhu dne. Bohužel byl guesthouse zamčený, a tak jsem do 13 hodin neměla nic, vycucala jsem akorát všechny zbylé bonbóny, co jsem měla do letadla. V jednu hodinu jsem viděla, jak kolem jede Seba s Einarem, tak jsem se šla zeptat, jestli by bylo možné dostat něco k jídlu, ale bylo mi řečeno, že jsem měla přijít na snídani. Omluvila jsem se s tím, že mi nebylo dobře, a tak jsem spala, ale to asi žádná omluva není. Seba mi prostě řekla, ať přijdu ve čtyři odpoledne. To pro mě byla docela hrozná představa, že budu další tři hodiny o hladu, a tak jsem si dovolila zeptat se, jestli by nebylo možné půjčit si klíče, něco si namazat, a zase jí je donést. Hmm, nebylo by to možné. A že by se mnou Seba do kuchyně došla? Neblázněte, přece nepůjde pěšky 200 metrů (o tom ještě napíšu článek, jak používají auto naprosto ke všemu).

Po tomhle zážitku si dávám setsakramentský pozor na to, abych si vždycky vzala dost jídla, pokud vím, že Seba nebude vařit oběd, anebo pokud je volný den apod. A už ani nehledím na to, že na mě divně koukají, protože si dělám tři toustové chleby najednou. Však já bych jim to vysvětlila, kdyby řekli něco proti.

Po dvou týdnech se mi konečně podařilo dostat se se Sebou do vedlejšího městečka Víku. Je tam malý supermarket a koupila jsem si nějaké další jídlo, takže je to hned příjemnější. Sehnala jsem například skvělou tuňákovou pomazánku, tavený sýr, normální máslo (tady se používá něco jako rostlinný tuk) a hlavně jsem si koupila pořádný chleba. Jenže do Víku se dostanu zhruba jednou za 10 dní, takže ani zásoba ovoce mi nevydrží po celou dobu. I tak jsem ale spokojená.

Když mluvím o másle, tak tady máslo znamená 100% smetanu! To mě příjemně potěšilo. V ČR se handrkujeme o každé procento, tady jedou ve velkém. Škoda že zrovna máslo se tak špatně dováží, protože zpátky domů bych si ho hned vzala několik kilo.

Co se týče cen, tak u nás ve Velliru zaplatíte za večeři zhruba 700 Kč, což je podle mě fakt přehnané, protože Seba šetří i s přílohou, a tak na talíř dostanete asi tak jeden středně velký brambor. Treska je sice povětšinou dost velká, ale pořád je to jenom ryba, která tolik nezasytí.


Na internetu jsem našla jednu fotku, která je asi nejpodobnější tomu, co Seba podává. Domyslete si brambory.


V supermarketu to s cenami není tak hrozné, jak jsem si původně myslela. Většinou je vše 2x až 3x dražší, čemuž odpovídá výplata, a tak je to tu normální. Ceny se přepočítávají snadno, protože islandské koruny stačí vydělit pěti a jste na českých. Nejvíc tady tedy zaplatíte za služby. Ty jsou dle mého názoru až neskutečně předražené. Island opravdu profituje z narůstajícího turismu. V přístím roce se předpokládá, že turistů bude o 50 % víc než v roce 2016. Wow.

Aby to nebylo celé tak jednotvárné, tak pokud je oběd teplý, pak si docela pochutnávám. Seba vařit umí, i když sůl jí asi k srdci moc nepřirostla, a tak si většinou pochutnám na rozmanitých pochoutkách. Připravila jsem (za pomoci stažených obrázků z internetu) takovou menší ukázku zdejších obědů.


Brokolicová polévka ze sušené směsi. Tu jsem ochutnala jenom proto, že zbyla poté, co si ji k večeři dávali hosté. Na to, že je ze sušené směsi, v ní jsou opravdové kousky brokolice, takže není vůbec špatná.



Častým masem je jehněčí. Většinou se podává s kostí a neočištěné od různých blan a špeku, což vůbec není nic pro mě, a tak musím talíř zakrývat ubrouskem, aby Seba neviděla, kolik mi toho na talíři zbylo.



To samé platí i u řízku z jehněčího.



Když jsem k obědu dostala teplý toust, dost nepříjemně mě to zaskočilo, ale pořád lepší, než když si musím připravit něco sama (aneb bílý toustový chleba se šunkou nebo sýrem).



No a takhle jsem si žila první dva týdny. Takhle vypadala moje večeře a ovoce na svačinu na další den. K snídani Einar připravuje čerstvé vafle (z prášku, ale peče je před hosty), a tak jsem si někdy brala i je. Teď už to povětšinou nedělám. Představte si už jenom ty dva tousty a jogurt s marmeládou. To je teď můj denní chléb :D



No a nebyl by to správný článek o islandském jídle, kdybych nezmínila skyr. Všude se o tom píše, všichni se na to ptají, ale ve skutečnosti je to prostě něco mezi tvarohem a jogurtem. Když skyr připravovala Seba, přišlo mi to spíš jako tvaroh a zakysaná smetana. Když jsem si ho koupila v supermarketu, byl to spíš tvarohový jogurt. Tak či onak nic spešl to pro mě není.



Včera u nás jedna francouzská rodina slavila narozeniny své šestileté dcerky, a tak chtěli dort. Seba jeden koupený vytáhla z mrazáku a poučila mě, že kdyby se ptali, tak ať řeknu, že ho Seba sama pekla. Ach jo, tyhle věci fakt nesnáším. Stejně je úplně jasné, že je kupovaný. Naštěstí se mě nikdo na nic neptal a dokonce půlka dortu zbyla, tak nám ho Francouzi nechali. Při snídani další den jsem ochutnala a bohužel musím říct, že s dortem to teda moc společného nemělo. Spíš to byla typicky chemická mramorová bábovka, akorát rozříznutá napůl a potřená čokoládovým krémem, který ale vůbec nebyl dobrý. Seba se mě nadšeně ptala, jak mi dort chutnal, tak jsem nemohla říct: "Byl pěkně hnusnej, to i obyčejnou bábovku umím udělat za pár minut lepší," a tak jsem řekla, že mi moc chutnal. Když už nic jiného, byla to aspoň změna oproti jídelníčku, který je snad ještě víc jednotvárný, než moje uklízecí rutina.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alka Alka | 29. dubna 2016 v 12:36 | Reagovat

No s tím bílým chlebem jakožto jediným pečivem by mě taky dostali...
Ale zato se těším, až pošleš fotky hafo vodopádů, jimiž je Island poměrně známý...Nebo aspoň pár vodopádů, až se k nim dostaneš. :-)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 12:40 | Reagovat

Na tu Sebu pozor, začíná se projevovat celkem zákeřně a navíc lže. ;-)  :-)  O_O  :-P

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 16:55 | Reagovat

Vzhledem k tomu, žes mi tou rybou spustila Pavlovův reflex, odcházím na večeři do rybárny :-).

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 17:00 | Reagovat

Když byli poprvé chlapi z krámu v Norsku, byli zhnusení místním chlebem. Říkali tomu bílý bláto. Koukám že ten sever asi normální chleba nezná. Zřejmě jim v tý zimě nekyne kvásek ;-).  Tak já když jsem večer v hospodě, tak si tam můžu (pokud tedy něco je udělané) něco k jídlu vzít, nebo když šéf dělá večeři někomu z hostí, občas mu řeknu a udělá mi hranolky. Ale nějak to nedělám, spíš si koupím v obchodě jogurt nebo něco jiného. A propó, jogurty a mléčné výrobky by mi asi docela šly k duhu, mám je ráda. Ale zas kdybych měla jimi suplovat celodenní jídlo, nevím, nevím jak dlouho by mi to vydrželo. Tak máš to jako docela dobrou dietku, počkej, jak budeš ráda že budeš mít postavičku do plavek ! Mám dojem, že podnikatelé va venkově nebo malých městech jsou vychcaný jak mraky všude. V Čechách nebo na Islandu. Ve velkých městech kde je silná konkurence by si to dovolit nemohli a to moc dobře vědí. Věta typu "Ať si chodí na internet do hospody, za těch pár šupů co platěj za ubytování nemaj na víc nárok" mě tedy hodně uzemnila..... čím dál tím víc vidím jak se to tu vede tím víc se přestávám divit že do hospody nikdo nechodí. A to že se pořád preferuje to aby doma bylo všechno, a v penzionu nic mě dost vytáčí. Nikdy jsem nedělala v oboru ubytování ale selským rozumem a zvykem starat se o domácnost vidím, že to co majitelé dělají je šílenost. V dnešní době nemít na pokojích varný konvice, takže si musí ubytovaní buď vysomrovat v jiném, nebo si přivézt svou je ostuda. Ale hlavně že v lokále visej čarodějnice v ceně dvou varných konvic, a všude možně je nakoupeno kytek že by za ty prachy byli nové konvice ve všech pokojích plus skříňky na talíře a příbory v každém pokoji.

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 30. dubna 2016 v 16:42 | Reagovat

No au! Vydržíš tam do konce? Já bych se utrápila hlady;)

6 Lucie Lucie | E-mail | Web | 1. května 2016 v 20:26 | Reagovat

[1]: Já se asi k těmhle turisticky zajímavym věcem dostanu až na konci srpna, až mě tady navštíví česká delegace a vyrazíme si užít dovolenou :)

[4]: Jo, znají i jiný druhy chleba, v obchodě jich mají spoustu, ale holt tenhle je nejlevnější pro turisty... Já jogurty miluju, ale nevím, jestli ještě někdy budu jíst bílej jogurt, protože to je to jediný, co tady jím. Dávám si do něj marmeládu nebo kakao. Jo, hele, já se nezlobím, že zhubnu :D Akorát bych ráda hubla zdravě a ne z nedostatku živin :) A hosti vám nepíšou žádný recenze? Tam by si to třeba ti majitelé uvědomili. Jak to popisuješ, tak taky nechápu.

[5]: Jo, vydržím, co mi zbejvá :-D

7 Miloš Miloš | Web | 2. května 2016 v 23:04 | Reagovat

Neochota majitelů je neskutečná, nic nejde jinak, než je zvykem. Jsou jako naprogramovaní roboti. Vydržet jejich chování chce mít silnou nervovou soustavu :)

Ryby vůbec nejím, naopak jogurty hodně, když tu nakupovat, koupím jich vždy nejméně 10 a za dva jich sám sním 8. Takže ty by se mně docela líbily.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.